Au pair v Anglii a náhlý konec!?
Je to přesně měsíc, co jsem rodině, u které jsem v Anglii byla a hlídala u nich děti, oznámila že do 1 měsíce končím.
Hned jak jsem do rodinky přijela a byla s dětmi první den, poznávala je, a snažila jsem se s nimi skamarádit, jsem měla takový divný pocit. No v tu dobu jsem si jen myslela, že ten divný pocit je v pořádku, že je to způsobeno tím, že jsem v cizí zemi, s cizími dětmi, za které mám obrovskou zodpovědnost a ke všemu ani jsem je nijak neznala, to poznání teprve pomalu přicházelo, a to i celého okolí tady.
Druhý den jsem si všimla že vše, co děti chtěli tak měli. Byly zvyklí že ráno
v autobuse měli bonbony nebo sušenku a odpoledne po škole měli další
balíček nějakých sladkostí. Možná bych to pochopila, ale jak jsem byla nová, tak jsem na ně třetí den zapomněla.
To, co jsem zažila mě celkem vykolejilo, ale řekla jsem si, že jsem pro ně úplně nový člověk, a tak prostě zkouší co jim dovolím a co vydržím. Když se
dožadovali bonbonu a já jim řekla že jsem na ně omylem zapomněla, a že jim bonbonky dám až dojedeme domů, oba začali nehorázně vřískat, vztekat se a brečet a řvát "My CHCEME bonbony!!". A v tu ránu je nic nezastavilo neměli bonbony a nebylo po jejich tak tropili scény.
A pak byl problém ještě se svačinkami, které jsem jim doma připravovala a vozila je sebou, protože když jsem je vyzvedávala ze školy a školky tak byly hladoví. A u svačinek to byl kámen úrazu. Jakmile jsem přinesla ovoce, začali řvát, že to nechtějí a že to jíst nebudou, přitom měli ovoce rádi, a ať už jsem přinesla cokoliv a jim se to nedej bože nelíbilo byl to obrovský problém a spustila se lavina breku, řvaní, dupání a vztekání, že chtějí něco jiného. Jenže to si jen tak z prstu nevycucáte.
No, jak ubíhali týdny a měsíce tak se to začalo zhoršovat. Ani jejich mamka se mnou nespolupracovala. A to jsme se domlouvali, že to, co řeknu bude respektovat a bude se řídit podle toho. Jelikož je vůbec nevídala, max. 2-3 hodiny denně, a já je měla na starosti od rána až do večera.
Bylo dohodnuto že když mě nebudou poslouchat a já jim něco zakážu tak to bude platit. Řeknu vám jen jedno, bohužel to se vůbec nestalo ani jednou. A to i přes to že jsem jí to řekla co se dělo a že mají toto zakázané. No během 5 minut samozřejmě vše od maminky hned dostali, jakmile si křikli. A takhle pořád dokola.
Po těch třech měsících, kdy mi dokolečka každý den dělali scény, nechtěli nic dělat a chtěli po mě jen abych jim kupovala hračky a dávala samý bonbonky, a hlavně po tom co mě párkrát neposlechli až tak že mi vlétli do silnice, jsem si řekla, že opravdu nechci mít na starosti dvě nevychovaný a rozmazlený děti, který mě neposlouchají.
Tak jsem 17.7. ohlásila, že do měsíce u nich končím. No myslela jsem si, že se něco změní třeba, ale bohužel vůbec nic. Naopak to i se stupňovalo.... Jejich dokonalá maminka za mými zády, ale tak abych to samozřejmě slyšela, říkala ostatním o mě docela dost hnusný věci, a to, jak se ji nelíbí, jak chovám k jejím dětem atd.
Byly jasně dané nějaké pravidla a podmínky. Jela jsem tam s tím, že nebudu vařit. Ovšem vařila jsem každý den, a to i pro rodiče, a vypadalo to tak že po příchodu ani nezabučela a běžela se okamžitě najíst. Každý slušní člověk by alespoň poděkoval za tu večeři (Ano je krásné že alespoň dvakrát to udělala, ale sakra, ono jak se tam pak může v takovém prostředí člověk cítit dobře?). No další tečka byla, když jsem měla mít každý den pracovní dobu do 5 odpoledne. Ale pokaždé jsem končila až okolo půl/ tři čtvrtě na 7. A řeknu vám, že to nebylo za těch podmínek moc v pořádku, a ještě jsem nedostala ani korunu navíc. Dál byl úklid, o který jsem se taky neměla vůbec zajímat. No bohužel se mi nechtělo být v nějakém prostředí kde by byl nepořádek, a tak jsem uklidila, nic hrozného, úklid nádobí, vysát, utřít prach atd. očekávala jsem, že aspoň se mi dostane poděkování, že to nemusí pak uklízet večer, když přijde z práce. Ale NIC. Jak jinak že? No a pak to že jsem dělala ještě dvojnásobek počtu hodin, a taky bez jakéhokoliv zájmu, i když viděla, že jsem na to psychicky nebyla v pohodě.
Ale aspoň mám zkušenost, a rozhodně vím, jak chci svoje děti do budoucna vychovávat.
Myslím, že aspoň okrajově je tam cítit to co jsem asi tak nějak prožívala anebo cítila. A asi nemá cenu ještě zacházet dále, i když rozhodně je kam.
Sice děti dokázali být čas od času tak na 5 minut hodní jak andílci, ale stále tam z 98% byl ten problém že jsou naprosto nezvladatelní (nevychovaný a rozmazlení) a to dokonce i pro jejich mámu.
A aby to nebyly jen samé negativní věci, tak to nejlepší na celém mém pobytu v Anglii, bylo to že jsem každý víkend někam jela. A prostě jen objevovala krásy Anglie a užívala si to, jak konečně jsem tam kde jsem se vždy chtěla podívat. Rozhodně jsem neviděla vše, to ani zdaleka, a proto se tam snad co nejdříve vrátím.
Na ukázku vám sem dám pár fotografií. Snad se vám budou líbit :)
Ale co bylo úplným vrcholem celé cesty, to bylo překvapení pro kamaráda, který o tom ani neměl tušení, že vůbec přijedu. Žil stále s tím, že do ČR přijedu až bůh ví kdy. No, a to i přes celkem větší komplikace jsme to zvládli a sešli se.
Podle mě se absolutně vyplatilo mu nic neříkat a jen tak ho překvapit. I to že jsem čekala hodiny na něj na letišti a pak zjistila že je doma :) Ale tak dojela jsem za ním a vše vyšlo! Ta čistá překvapenost a radost. Neskutečný.....
Ani byste nevěřili jak 4 měsíce jsou neskutečně dlouhá doba. Tedy alespoň pro mě.
A teprve ten pocit, když pak v očích toho druhého vidíte, že jste mu chyběli je nepopsatelné.
No asi možná bych to tu už ukončila, i přes to vše jsem si Anglii strašně moc užila a rozhodně nelituji toho, že jsem jela a už vůbec nelituji, že jsem se vrátila dříve, než bylo původně v plánu.
Kdyby se někdo našel, kdo by chtěl pomoci anebo poradit ohledně Au pair anebo teď máte nějakou podobnou či stejnou situaci, neváhejte a klidně mě kontaktujte. Pokusím se všem pomoci, a to s radostí.
Ps: Kdyby byl i zájem i o to jak vypadal celý můj den, ráda to sem klidně připíši.